Cesta začíná

Kapitola 4: Cesta začíná a stín Kolesníků

Ráno přišlo s chladným, ostrým vzduchem a mlhou, která se líně válela nad zchátralými budovami. Parní automobil stál před dílnou, z výfuku se líně vinul obláček páry a syčení kotle dodávalo jinak tichému úsvitu mechanický, pulzující zvuk. Jonki, zabalená do tlustého kabátu a s batohem na zádech, naposledy zkontrolovala svůj generátor, který byl pečlivě zajištěn uvnitř vozu. Otec, s brokovnicí přehozenou přes rameno, naposledy zkontroloval zavazadla a nasedl za volant. Jeho tvář byla vážná, ale v očích se mu zračilo stejné odhodlání jako u Jonki.

"Připravená, Jonki?" zeptal se, když Jonki dosedla na sedadlo spolujezdce.

"Jako nikdy, tati," odpověděla s lehkým úsměvem.

Motor zaburácel a parní automobil se s pomalým, ale jistým zhoupnutím rozjel po kamenité cestě. Město, které bylo po léta jejich domovem a útočištěm, se pomalu ztrácelo v ranní mlze. Jeli po vedlejších cestách, vyhýbaje se hlavním tahům, které by mohly být hlídané Kolesníky. Krajina kolem nich byla svědectvím o zničené civilizaci – rozpadlé domy, zarostlá pole a rezavějící vraky aut, které kdysi brázdily silnice. Sem tam narazili na osamělé usedlosti, z nichž stoupal dým, a v dáli se občas zjevil a zase zmizel stín člověka, který se snažil přežít.

První den proběhl bez incidentů. Jeli pomalu, šetřili palivo a dávali si pozor na každý zvuk. Noc strávili v opuštěné stodole, kde se stěny rozpadaly a střechou profukoval studený vítr. Po náročném dni si udělali jednoduchou večeři – kousek sušeného masa a tvrdý chléb, zapité vodou z ešusu ohřátou na malém lihovém vařiči. Bylo to prosté, ale vydatné jídlo, které jim dodalo sílu. Otec držel hlídku u vchodu, zatímco Jonki spala přerušovaným spánkem plným obrazů Třince a jeho ocelových pecí.

Druhý den ráno se počasí změnilo. Hustý déšť proměnil cesty v rozbahněné pasti a mlha se držela u země, snižujíc viditelnost na minimum. Byla to ideální podmínka pro přepadení. Najednou se z mlhy vynořila silueta, která zatarasila cestu. Byla to hrubě postavená barikáda z klád a zrezivělých plechů.

Otec prudce zabrzdil. Parní automobil se s hlasitým syčením zastavil. "Do prkýnka," zamumlal otec a sáhl po brokovnici. "Věděl jsem to."

Zpoza barikády se objevily tři postavy. Byly to drsní muži v ošuntělých, ale praktických oděvech, s tvářemi ukrytými pod kápěmi a špinavými šátky. Jeden z nich držel hrubou pušku, další mačetu. Ten třetí, vyšší než ostatní, si posměšně upravil šátek na krku – Jonki si všimla stylizované parní lokomotivy s ozubeným kolem. Kolesníci. Ten samý symbol, který otec viděl na trhu.

"Tak, kam to jedete, poutníci?" řekl vysoký muž s chraplavým hlasem, který prořízl mlhu. "Někdo tu zabloudil? Možná bychom vám mohli pomoci najít cestu… výměnou za malou, symbolickou odměnu." Z jeho hlasu čišela arogance a Jonki věděla, že to nebude jen o "symbolické odměně". Chtěli všechno.

"Nemáme nic pro vás," odpověděl otec pevně, držel brokovnici připravenou.

"Tak to se pletete," zasmál se Kolesník a zvedl pušku. "Vypadá to, že máte docela pěkný povoz a něco cenného v něm. A my máme hlad."

Ozval se výstřel. Projektil proletěl vzduchem a s prasknutím se rozletělo okno u auta na straně spolujezdce, jen pár centimetrů od Jonkiiny hlavy. Skleněné střepy zasypaly palubní desku.

"Drž se, Jonki!" vykřikl otec. Prudce zařadil zpátečku. Kola se s hlasitým písknutím protočila v blátě, ale parní síla je vytlačila dozadu. Kolesníci, překvapení jeho rychlou reakcí, se pokusili dostat zpoza barikády, ale automobil již nabíral rychlost, couval po cestě, odkud přijeli. Druhý výstřel zazněl, ale tentokrát minul. Otec točil volantem a auto se smykem otočilo. Parní motor zařval a vůz se řítil pryč, zanechávaje za sebou rozbité okno, kolesníky a hustou mlhu.

Zastavili se až o mnoho kilometrů dál, na okraji hustého lesa, kde by byli v bezpečí před zraky kohokoliv. Srdce jim bušila, adrenalin koloval v žilách. Jonki si otřela drobné střepy z vlasů. "To bylo… blízko, tati."

"Příliš blízko," přikývl otec. "Ale teď vědí, že se s námi nehraje. A my víme, že tam venku jsou. Dneska spíme v autě. A zítra budeme ještě opatrnější."

Druhý večer strávili v autě, schoulení v tichu lesa, naslouchaje zvukům noci. Déšť stále bubnoval na střechu a chlad pronikal rozbitým oknem. Jonki se přitulila k otci, ale myšlenky jí bloudily k Třinci. Cesta bude těžší, než si myslela. Ale v její mysli nebylo pochyb. Museli pokračovat.