Jonki a hřiště

Jonki se probudila a slunce jí pošťuchovalo do okýnka. Dneska byl den jako stvořený pro nová dobrodružství. Včera prozkoumala celý dvorek, dneska ale cítila, že je čas na něco většího. Chtěla se vydat za branku, kam chodí jen dospělí.

"Kam asi jedou?" přemýšlela, když viděla, jak tatínek s maminkou vždycky sednou do velkého auta a zmizí. Věděla, že se za brankou nachází silnice, a po té se jezdí na výlety. Srdíčko jí tlouklo rychleji. Chvilku váhala, ale pak si řekla, že je přece Jonki – a Jonki se ničeho nebojí!

Vyskočila z postýlky a běžela si pro svého oblíbeného plyšového draka, bez kterého nikam nešla. Našla si i malou svačinku (sušenky, ty Jonki milovala!) a vodu.

Dvorek byl tichý a opuštěný. Branka byla jen na západku, takže ji Jonki snadno otevřela. Chvilku stála a dívala se na tu širokou, černou silnici. Zdála se jí obrovská a nekonečná. Ale zvědavost zvítězila. S hlubokým nádechem se vydala na silnici. Tatínek, který ji z dálky pozoroval, se s úsměvem přidal. "Kam se vydáme, Jonki?" zeptal se.

Jonki s tatínkem se vydali po silnici doprava. Netrvalo dlouho a v dálce uviděli barevné stavby a uslyšeli dětský smích. "Jééé, hřiště!" vykřikla Jonki radostně. S tatínkem se rozběhli na hřiště.

První, co Jonki zaujalo, byl velký, kulatý kolotoč. Nikdy na něčem takovém nebyla! S pomocí tatínka na něj opatrně vylezla. Tatínek ji jemně roztočil a Jonki se zasmála. Cítila vítr ve vlasech, když se točila dokola a dokola, dokud se jí nezatočila hlava. "Ještě!" volala nadšeně.

Potom uviděla lanovou překážku, která vypadala jako malý most. Jonki zbožovala lézt! Tatínek ji povzbuzoval. Opatrně našlapovala po dřevěných prknech a držela se provazových sítí po stranách. Byla to výzva, ale Jonki se nevzdávala a s trochou námahy se dostala na druhou stranu. "Hurá!" zavýskla a s tatínkem si plácli.

Nakonec spatřila houpačky. Ty Jonki zbožňovala! S pomocí tatínka se Jonki vyšplhala na sedátko a chytila se řetězů. Nejdřív se houpala pomalu, ale pak se začala odrážet silněji a silněji, až se jí zdálo, že se dotkne nebe. Smích se jí rozléhal po celém hřišti.

Když se Jonki vyhoupala do nejvyššího bodu, spatřila v dálce velkou lanovou pyramidu. Vypadala jako obří pavučina a Jonki věděla, že to je její další cíl! S tatínkem se vydali k pyramidě. Jonki s nadšením zkoumala provazy, které se táhly vzhůru. Byla to výzva, ale Jonki byla odhodlaná vylézt co nejvýše! Tatínek jí ukázal, jak se chytat za uzlíky a jak si dávat nohy. Jonki lezla s úžasnou soustředěností, krok za krokem, až se dostala skoro až na vrchol. Odtamtud měla úžasný výhled na celé hřiště a na všechny ostatní děti, které si tam hrály. Cítila se jako na vrcholku světa, malá Jonki – velká horolezkyně! Tatínek ji jistil zespoda a hlasitě ji povzbuzoval. Když Jonki vylezla opravdu vysoko, pyšně se rozhlédla a ukázala svého draka, kterého pevně svírala v ruce, všem na hřišti. Její drak se na ni vesele smál svými dračími očky.

Když už bylo slunce nízko na obloze a Jonki měla za sebou spoustu lezení, houpání a točení, tatínek řekl: "Tak, Jonki, myslím, že je čas jít domů. Co říkáš?" Jonki sice trochu protestovala, ale věděla, že tatínek má pravdu. Byla unavená, ale šťastná. Cestou domů, pevně se držíc tatínkovy ruky, si vyprávěla o všech dobrodružstvích, která dnes na hřišti zažila. Její drak se jí spokojeně tulil k tváři. Dneska to byl den plný objevů a zábavy, a Jonki už se těšila na další příběh.

Co bude další Jonkiino dobrodružství?