Jonki a návštěva Beskyd
Připravte se, rodiče, protože tenhle víkend se Jonki, ta naše, skoro čtyřletá, bezkonkurenční šampionka v objevování, vydala na misi k babičce a dědovi do malebných Beskyd. Všichni známe tu idylku: čerstvý vzduch, babiččiny dobroty a ta bezstarostná volnost, kde je všechno dovoleno... A pak je tu realita s Jonki.
Babiččin byt, který by normálně sloužil k meditaci a klidné siestě, se pod Jonkinýma rukama a hlavně nohama proměnil v tréninkový polygon pro malého draka. Nábytek sloužil jako lezecká stěna, pohovka se stala ideální trampolínou a polštáře byly tou nejlepší municí pro spontánní polštářovou bitvu s dědou. Aby toho nebylo málo, kuchyň se proměnila v Jonkinu soukromou laboratoř a restauraci zároveň. V misce se s náruživostí sobě vlastní míchaly korkové špunty, kolíčky na prádlo, sponky, gumičky a kdejaké další drobnosti, které se daly nalézt. Tyto "pochoutky" pak s hrdostí nabízela a servírovala všem zúčastněným, a běda tomu, kdo by si nechtěl dát! I když se i venku našlo pár stromů, co musely být prozkoumány, a každý kámen podroben důkladné inspekci, Jonki své hlavní kousky předváděla spíše v bezpečí domova. Každý předmět, co se dal rozložit, přeskupit nebo použít k něčemu, k čemu rozhodně nebyl určen, byl v centru jejího zájmu. Babička s dědou jen s úsměvem kroutili hlavou, zatímco Jonki testovala gravitaci z neuvěřitelných výšek, na které se předtím sama vyšplhala. Co se děsivého lesa týče, ten se občas stal jejím královstvím, kde se "nic se nebojím" skandovalo na plné pecky a kde i ten největší klacek byl potenciální meč proti fiktivním obrům, ale pak se stejně s novou energií vracela domů, aby dokonala své dílo.
A pak přišel bod zlomu. Návštěva u strejdy a tety, kde na Jonki čekal nový přírůstek do rodiny – miminko (o to byl samozřejmě jen chvilkový zájem, když už se ho nedalo rozložit) a… pes. Malý. Ale neuvěřitelně otravný. Víte, Jonki je dráček. Nebojí se výšek, tmy, ani pádů. Ale tenhle malý, uštěkaný, pořád kolem ní poskakující chlupáč s očima na stopkách... to byl její kryptonit! Jonki, která si v Beskydech podrobovala lesy a doma dělala akrobatické kousky, se najednou s každým psím zaštěkáním krčila za tátovou nohou a tvářila se, jako by ji právě napadl desetihlavý Kerberos. "Tati, on mě zlobí!" zněl zoufalý, a nutno podotknout, zcela neobvyklý tón z úst naší malé velitelky. Bylo vtipné sledovat, jak si ta nejodvážnější z odvážných najednou zoufale přála mít ochrannou bublinu.
Cesta zpět domů pak byla klasika: dálnice, kolony, nuda. Tentokrát ale tatínek čelil výzvě sám, protože Jonki jela z Beskyd jen s ním. Aby bojovala s děsnou nudou na dálnici, měla Jonki po ruce svou osobní armádu. Dva plyšové netopýry, Pýr maminku a Pýrka malinkého, kteří zkoumali zákoutí autosedačky, a pak jednoho malého dinosaura. Ten dinosaurus se mimochodem vylíhnul z Kinder vajíčka, které Jonki hrdě obdržela při tankování. A tak se i v té největší zácpě jely závody mezi netopýry na palubní desce, probíhaly dinosauří expedice do tátova držáku na kelímek a tatínek improvizoval pohádky o neohrožené princezně Jonki (která se samozřejmě nebála žádných psů!), dělal legrační zvuky a vymýšlel hádanky a hrál "najdi auto s puntíky", což dokázalo vyplnit zdánlivě nekonečné minuty.
Víkend v Beskydech sice Jonki možná ukázal, že i draci mají své slabiny (zvlášť když jde o malá, uštěkaná stvoření), ale stejně tak potvrdil, že i v té největší nudě si tahle malá holka dokáže najít zábavu a proměnit každý okamžik v malé, chaotické, ale neskutečně zábavné dobrodružství. A tatínek? Ten jen s láskou a úsměvem vzpomíná na tu idylku, co měla nastat. A raduje se, že ten otravný pes zůstal u strejdy.