Jonki a řízení (První jízdy)
Víte, existují děti, které k novým věcem přistupují s opatrností, s lehkým ostychem. A pak je tu Jonki. Když se na dvorku objevil zbrusu nový, šedý sporťák – tedy, abychom byli přesní, šedé Porsche na baterky, určené pro její věkovou kategorii – Jonkiina reakce se dala popsat jedním slovem: exploze. Ne doslova, samozřejmě. Ale ten jiskrný pohled, ta okamžitá touha usednout za volant a ovládnout tenhle stroj, to bylo jako malý výbuch nadšení.
Porsche vypadalo vážně k světu. Lesklá šedá karoserie, svítící světla, a dokonce i rádio, které už při prvním zapnutí chytlo nějakou chytlavou dětskou písničku. Pro Jonki, která za pár týdnů oslaví čtvrté narozeniny, to nebylo jen auto. To bylo vstupenka do světa dospělých, symbol nezávislosti na čtyřech kolech.
První lekce řízení probíhaly pod přísným, ale láskyplným dohledem tatínka na zpevněné ploše dvorku. Žádná autoškola, žádné zdlouhavé teorie. Tady se šlo rovnou na věc. Tatínek trpělivě vysvětloval, že tahle páčka je na dopředu a tahle na dozadu. A samozřejmě, nezapomněl zdůraznit důležitost bezpečnostního pásu, který Jonki s pečlivostí sobě vlastní okamžitě zapnula. Poslouchala s vážnou tváří, občas přikývla, ale bylo vidět, že její prsty už svrbí, aby si to vyzkoušela na vlastní kůži.
První rozjezd byl… no, řekněme dynamický. Jonki s nadšením přepnula páčku dopředu a sešlápla pedál. Porsche vyrazilo kupředu s nečekanou vervou a tatínek musel pohotově uskočit, aby neskončil jako ozdoba na kapotě. "Pomalu, Jonki, pomalu!" smál se, zatímco malá řidička s širokým úsměvem kroužila po dvorku.
Zatáčení? To byla kapitola sama pro sebe. Jonki intuitivně pochopila, že volantem se točí. Ovšem s tou jemností už to bylo horší. Výsledkem byly spíše prudké manévry, po kterých následovalo smích a tatínkovo "trochu plynuleji, dračice moje". Ale pokroky byly vidět každou minutou. Jonki s neuvěřitelnou rychlostí chápala, jak ovládat směr a rychlost. Tedy, spíše rychlost – ta ji bavila nejvíc. Těch slíbených 6 km/h se zdálo být pro malého závodníka naprosto ideální na prohánění se po dvorku.
A co bezpečnost? Kromě bezpečnostního pásu tatínek samozřejmě nezapomněl na dálkové ovládání. Tenhle malý zázrak techniky mu dával jistotu, že i kdyby se Jonki rozhodla prozkoumat okraj trávníku nebo vjet do kurníku, mohl auto na dálku zastavit. Zatím ho naštěstí nemusel použít. Jonki se sice občas nechala unést rychlostí, ale tatínkova přítomnost a jeho klidné instrukce dělaly zázraky.
Při jedné z jízd začalo z rádia hrát její oblíbená písnička o zvířátkách. Jonki okamžitě sundala nohu z pedálu a začala si nadšeně prozpěvovat, přičemž rytmicky kývala hlavou. Tatínek se jen usmíval. Bylo jasné, že tohle není jen o řízení. Je to o radosti, o objevování nových možností a o společných chvílích s tátou.
Po několika odpoledních strávených na dvorku se z Jonki stala poměrně zdatná řidička. Už zvládala plynulé rozjezdy, celkem obstojné zatáčení a dokonce začala chápat, že brzdění má svůj smysl. A ten hrdý výraz, když zaparkovala Porsche zpátky na své "parkovací místo" na dvorku? K nezaplacení.
Jednoho dne, když už si byla Jonki za volantem docela jistá, prohlásila s vážností v hlase: "Tati, a kdy budu řídit to velký auto?" Tatínek se zasmál a pohladil ji po vlasech. "Na to máš ještě trochu času, dračice. Ale kdo ví? Třeba jednou budeš řídit i opravdové Porsche." V Jonkiných očích se znovu objevil ten jiskrný plamen odhodlání. Je jasné, že její řidičské ambice tímhle malým šedým sporťákem rozhodně nekončí. A my se můžeme jen těšit, co bude dál.