Jonkiin piknik s kachnami a tajemstvím rybníka

Jonki se s tatínkem vydala na výlet k blízkému rybníku. V Jonkiině autě, které je spíš na pevný povrch (ale samozřejmě má pas, aby nikdo neřekl ani popel!), se valili po polní cestě, která spíš připomínala tankodrom po obzvláště bouřlivém sjezdu. Jonki si v sedačce poskakovala jako na trampolíně a co chvíli se smála, když auto poskočilo tak, že jí vypadla bábovka z ruky. "Tatínku, my snad nepotřebujeme ani houpačku, když máme tohle auto!" zapištěla radostně. Tatínek jen něco zamručel o "dobrodružství", "kvalitě českých cest" a o tom, že "příště raději vezmeme traktor".

Konečně dorazili k rybníku. Voda ještě byla taková, že by v ní i tučňák dostal rýmu, ale slunce hřálo, jako by se snažilo dokázat, že už je léto. Na hladině se pyšně plavily kachny, které vypadaly, že se dobře baví na účet všech pozemšťanů, co se nemůžou smočit. Občas se některá potopila a vynořila se s něčím, co vypadalo jako podvodní poklad, ale nejspíš to byla jen bahnitá řasa.

"Tak a teď to hlavní, Jonki! Piknik!" prohlásil tatínek a rozložil deku na pláži, jen kousek od břehu. Jenže zapomněl, že Jonki má talent na to, aby i ten nejjednodušší úkol proměnila v chaos, a navíc, kachny měly v ten den obzvlášť vyvinutý čich na svačiny. Jakmile tatínek vytáhl sendviče, jedna obzvláště drzá kachna se rozhodla, že je to pozvánka k hostině.

"Kvá, kvá!" zaznělo znenadání a kachna se rozběhla přímo k jejich dobrotám. Jonki, která zrovna držela pytlík s křupkami, instinktivně zapištěla a pytlík jí vypadl. Křupky se rozsypaly po dece a kachna se do nich pustila s takovou vervou, že vypadala jako malý vysavač s peřím. Netrvalo dlouho a přidala se k ní celá kachní "mafie", která se shlukla kolem rozsypaných dobrot. Tatínek se snažil zahnat kachny rukama, ale Jonki, místo aby pomohla, začala se smát a tleskat. "Bravo, kachny! Jen si dejte, tatínek stejně chtěl držet dietu!" volala a mávala na ně. Tatínek rezignovaně zakroutil hlavou a podal Jonki nový sendvič, který prozíravě držel vysoko nad hlavou. "Takže to je náš příspěvek k ptačí hostině," povzdechl si s úsměvem.

Zbytek pikniku probíhal za přísného dohledu Jonki, která co chvíli kontrolovala, jestli se neblíží další "strávníci". Kachny se po nasycení křupkami stáhly zpět k vodě, kde se podezřele spokojeně pohupovaly na hladině, jako by plánovaly další nájezd. Jonki se tatínka zeptala: "Tatínku, myslíš, že ty kachny mají taky pas? Abychom věděli, jestli sem můžou na piknik." Tatínek se zasmál a řekl, že kachny pas nepotřebují, protože jsou "místní". Jonki to ale nepřesvědčilo. "A co když přijede cizí kachna? Jak se prokáže?"

Když pak nasedali do auta, Jonki s vážnou tváří prohlásila: "Tatínku, víš co? Až pojedeme příště, vezmeme pro kachny raději vlastní křupky. Nebo jim aspoň ukážu pas mého auta, aby věděly, že s námi nemají žerty a že jsme tu legálně! A taky, abychom nemusely dávat naše jídlo." Tatínek se usmál a nastartoval. Jonki ještě chvilku hleděla na rybník a přemýšlela, jestli někdy najde podvodní pas pro kachny.