Párou poháněna naděje
Kapitola 1: Parou poháněná naděje
Jonki se skláněla nad syčícím ventilem, lesk potu na čele odrážel mihotavé, zlatavé světlo olejové lampy, která visela na rezavém řetězu ze stropu. Mastné šmouhy na jejích štíhlých, ale silných prstech svědčily o hodinách práce, plných precizních pohybů a soustředění. Dílna, kterou sdílela s otcem, nebyla jen pracovním prostorem, ale útočištěm – labyrintem měděných trubek, ozubených kol, nákresů pokrývajících stěny jako abstraktní umění a desítek polotovarů, které čekaly na svůj účel. Vzduch byl těžký vůní spáleného uhlí, kovového prachu a slabého nádechu mazutu, který jí přirostl k oblečení i kůži.
Zvuk malého, složitě zkonstruovaného parního generátoru se ustálil na tichém, rytmickém bzučení, které bylo pro Jonki jako hudba. Dokončila ho teprve nedávno a byl to jen prototyp, sotva schopný pohánět jedinou žárovku, ale pro Jonki znamenal víc než jen světlo. Byl to symbol, malý, ale hmatatelný důkaz, že z popela starého světa může vzejít něco nového. Že stagnace a úpadek, které pohltily planetu před desítkami let – když se lidstvo utápělo v nekonečných požadavcích na luxus a ztratilo schopnost rozumně uvažovat – nemusí být konečným osudem. Byl to záblesk naděje v době, kdy naděje byla luxusnější komoditou než elektřina.
"Tak co, Jonki? Už syčí k budoucnosti, nebo pořád jenom kávu?" ozvalo se ztichlou dílnou. Dveře se s tichým zaskřípáním otevřely a dovnitř vstoupil Jonkiin otec, jeho silueta se rýsovala proti slabému světlu z venčí. Jeho tvář, zbrázděná léty starostí a odhodlání, se při pohledu na Jonki a bzučící stroj rozjasnila. V očích mu hrál jiskřičky hrdosti, té tiché hrdosti, kterou sdíleli od chvíle, kdy ji jako malou holčičku učil rozebrat první karburátor.
Jonki se vzpřímila, setřela si pot z čela hřbetem ruky a otočila se k němu. Její pohled byl bystrý a neochvějný. "Syčí k budoucnosti, tati. Tedy, aspoň k jejímu základu. Pokud se mi to podaří zmenšit a zefektivnit, mohl by z toho být generátor, který by dokázal napájet malý dům. Zapomeň na kávu, tohle je o přežití. O tom, aby lidé nemuseli bojovat o každou zbytečnou kilowattu." Podívala se na blikající žárovku, pak na nákresy na stěně, kde byly rozepsané složitější systémy, mnohem větší a ambicióznější. V těchto plánech viděla budoucnost, kde energie už nebude důvodem k bezhlavým potyčkám, ale zdrojem klidu a rozvoje.
Otec přikývl, jeho úsměv pohasl a nahradila ho starost. "A to je přesně to, co ti někteří nebudou chtít dovolit, Jonki. Boj o energii je teď bojem o moc. Slyšel jsem, že v západní čtvrti zase došlo k potyčce kvůli uhlí. Tenhle týden už třetí. Lidé jsou unavení a vyděšení, myslí jen na sebe. Viděl jsem děti, které se třásly zimou, protože neměli dost na topení. Snad si uvědomí, že jim nabízíš víc než jenom světlo." Jeho hlas zněl unaveně, ale jeho oči, stejně jako ty Jonkiiny, nesly nezlomné odhodlání. Věděl, že v sázce je víc než jen jejich bezpečí.
Jonki si promnula spánky. Obrazy zoufalých tváří, které viděla každý den v ulicích, se jí zaryly hluboko do mysli. "Musí si to uvědomit, tati. Protože pokud se neposuneme, čeká nás jen další úpadek. A já to nenechám. Musíme najít ty, kteří vidí dál než za vlastní plot. Ty, kteří chtějí budovat, ne jen přežívat. Vím, že jinde ve světě musí být lidé, kteří uvažují stejně jako my. … Všude tam, kde ještě zbylo něco z rozumu a touhy po pokroku."
Její pohled zabloudil k mapě světa, která visela v rohu dílny. Byla to stará, předkrizová mapa, ale Jonki na ní barevnými značkami vyznačila potenciální body zájmu – místa, kde by se mohly udržet zbytky starých znalostí, nebo kde by se mohly rodit nové nápady. Třinec, s jeho legendou o železu a ocelárnách, byl jedním z nich. Rotterdam, jako brána k obchodu a inovacím, dalším. Věděla, že sama to nedokáže. Potřebovala spojence, a byla připravená je hledat. Ať už budou jakkoliv daleko. První malý generátor v rohu dílny syčel dál a její odhodlání s každým tichým nádechem páry jen rostlo. Byla si jistá, že toto je teprve začátek.