Příprava a stín banditů
Kapitola 3: Přípravy a stín banditů
Rozhodnutí padlo. Nyní bylo potřeba jednat. Jonki a její otec se okamžitě pustili do příprav. Cesta do Třince, stovky kilometrů drsnou krajinou, vyžadovala víc než jen odhodlání. Potřebovali spolehlivý stroj, zásoby a plán, jak se vyhnout nástrahám světa, který se po kolapsu vrátil o desítky let zpět.
První na řadu přišlo vozidlo. Staré, robustní nákladní auto, kdysi poháněné vznětovým motorem, teď stálo v rohu dílny jako zrezivělá připomínka minulosti. Jonki a její otec se na něj vrhli s nadšením a zkušeností. Zatímco otec zpevňoval podvozek a opravoval nápravy, Jonki se pustila do jeho srdce. Společně několik týdnů pracovali na přestavbě motoru na parní pohon, využívajíce své dovednosti a improvizace. Písty, trubky, ventily – vše pečlivě upravovali a montovali. Vzduch se plnil cinkáním kovu, skřípáním šroubů a občasným výbuchem frustrace, když něco nesedělo. Konečně, jednoho šedivého rána, se z útrob vozu ozvalo první zakašlání páry, pak další a nakonec stabilní rytmické syčení, které slibovalo pohyb. Jonkiin prototyp generátoru byl bezpečně uložen v zadní části vozu, chráněný před otřesy a zvědavými pohledy.
Mezitím shromažďovali zásoby. Jídlo, voda, nářadí, náhradní díly a hlavně uhlí. Každý kousek uhlí byl cenný, a tak museli být opatrní, aby neprozradili množství, které shromažďují. Otec, s jeho zkušenostmi ze starého světa, pečlivě plánoval trasu, vyhýbaje se známým nebezpečným oblastem a zakreslováním možných odpočinkových míst. Věděli, že největší hrozbou nebudou jen přírodní živly nebo rozpadlé silnice, ale lidé samotní.
Jen několik dní před plánovaným odjezdem se stalo to, čeho se nejvíce obávali. Potřebovali ještě pár kilogramů uhlí na cestu a otec vyrazil na místní černý trh, který se usadil na okraji jejich kdysi poklidného města. Jonki ho čekala v dílně, úzkostně poslouchala každý zvuk z ulice. Když se vrátil, jeho tvář byla tvrdá jako kámen.
"Něco je špatně," řekl otec bez okolků. "Cena uhlí je trojnásobná. A navíc, ti obchodníci… Mluvil jsem s jedním, co vypadal, že je z Moravy. Nabízel mi "výhodnou" dodávku rovnou k nám. A pak se zeptal, na co potřebujeme tolik uhlí. A jestli nemáme něco cenného, co bychom s nimi mohli vyměnit. Byli příliš dotěrní, Jonki. To nebyli jen obyčejní překupníci."
Jonki se zamračila. "Bandité. Snaží se zjistit, kdo má co cenného, a pak udeří. Musíme být opatrní. Znamená to, že o nás možná vědí. Nebo aspoň o tom, že se na něco chystáme."
"Přesně tak," potvrdil otec. "Ten muž měl na krku pod špinavým šátkem tetování – stylizovanou parní lokomotivu s ozubeným kolem. To je znak "Kolesníků". Slyšel jsem o nich. Jsou to ti nejhorší. Pohybují se po hlavních trasách a drancují každého, kdo vypadá, že má něco k mání. Jsou bezohlední a dobře organizovaní."
Strach se na okamžik dotkl Jonkiiny odhodlanosti, ale rychle ho setřásla. To byla realita světa, ve kterém žili. Světa, který se snažili změnit. "Takže teď máme plán, jak se jim vyhnout, a také víme, před kým se mít na pozoru. Budeme muset jet po méně známých cestách, tati. A musíme být připraveni se bránit."
Otec přikývl. "A proto s sebou bereme i tu starou brokovnici. Radši, ať ji nepotřebujeme, ale je lepší ji mít. Odjedeme hned za úsvitu, Jonki. Nečekáme do zítra. Cesta do Třince nebude procházka růžovým sadem. Ale pokud se tam dostaneme a Kazimír S. nám pomůže, může to být ten první krok k záchraně."
Poslední noc před odjezdem Jonki skoro nespala. Místo toho kontrolovala vozidlo, balila poslední věci a představovala si cestu. Viděla před sebou prázdné silnice, stíny lesů a nebezpečí číhající za každým zatáčkou. Ale také viděla Třinec – Město železa, maják v temnotě, a s ním naději. Věděla, že to bude těžké, ale odhodlání Jonki, nyní dospělé ženy, která si pamatovala lekce z dětství, bylo silnější než jakýkoliv strach. Ráno ji čekala cesta, která mohla změnit svět.