Zprávy z vnějšku

Kapitola 2: Zprávy z vnějšku

Rytmické syčení Jonkiina generátoru se ozývalo dílnou, ale její mysl už byla daleko za jejími stěnami. Otec, který si všiml jejího zamyšleného pohledu na mapu, položil ruku na její rameno. "Vím, na co myslíš. Nejsi sama, kdo se snaží vidět dál. Ale cesta je dlouhá a nebezpečná."

"Vím, tati," odpověděla Jonki, aniž by spustila oči z mapy. "Ale každý velký krok začíná malým. A my už nemáme čas čekat. Kolik potyček o palivo ještě musíme snést? Kolik lidí musí zmrznout, než si uvědomí, že jim nabízíme řešení, ne jen další problém?"

Vtom se ozvalo klepání na dveře. V době, kdy se komunikace omezila na šeptandu a strach z cizinců, to byl neobvyklý zvuk. Otec pohlédl na Jonki a na moment zaváhal. "Čekáš někoho?"

Jonki zavrtěla hlavou. "Ne. Ale kdokoliv to je, může to být důležité."

Otec se opatrně vydal ke dveřím a pootevřel je jen na úzkou škvíru. Venku stál mladý, zchátralý posel, jehož tvář byla bledá a oblečení potrhané, ale v očích mu hořela naléhavost. V ruce svíral zažloutlou, pomačkanou obálku. "Zpráva pro slečnu Jonki," vydechl posel, hlasem chraplavým od prachu a únavy. "Z daleka. Z... z Města železa."

Jonki se zarazila. Třinec. Jeden z jejích klíčových bodů na mapě. Rychle přistoupila ke dveřím a převzala dopis. Posel s úlevou pokynul a zmizel stejně rychle, jako se objevil, jako přízrak starého světa.

Jonki rozlomila pečeť – vosk s otiskem složitého ozubeného kola. Uvnitř byl psaný dopis, kaligrafie úhledná, i když psaná na drsném papíře.

"Vážená paní Jonki,

Mé jméno je Kazimír S.. Slyšel jsem o vašem úsilí, o vaší vizi, která pronikla až sem, do srdce naší ocelové pevnosti. Naše zdroje jsou omezené, naše zásoby klesají a ti, kteří drží moc, jsou zaslepeni vlastní krátkozrakostí. Bojujeme zde s narůstající anarchií a nedostatkem. Vaše myšlenky o nové energii a jednotě zní jako maják v temnotě.

Potřebujeme vaši pomoc, a věřím, že vy potřebujete naši. Jsme připraveni sdílet to málo znalostí, které nám zbyly, a pokusit se s vámi vybudovat něco nového. Máme tu inženýry a horníky, ale chybí nám jasný směr a inovace, které by prolomily začarovaný kruh.

Přijeďte do Třince, pokud si troufáte. Cesta je nebezpečná, ale věřím, že se to vyplatí. Najdete nás u starých pecí, kde se kdysi tavila ocel, dnes se spíš taví naděje. Čím dříve, tím lépe.

S úctou a nadějí, Kazimír S., Město železa."

Jonkiin pohled přelétl řádky a na jejím obličeji se mísilo překvapení s odhodláním. Zvedla hlavu a pohlédla na otce, v očích jí planula nová jiskra. "Město železa. Volají nás, tati. To je ta příležitost, na kterou jsme čekali. Musím tam jet."

Otec pohlédl na dopis, pak na dceru. "Třinec… To je stovky kilometrů. A cesta je plná nástrah. Bandité, nedostatek paliva, hladoví lidé. Je to šílenství, Jonki."

"A čekat, až se sami pohltíme, je snad rozumnější?" opáčila Jonki pevně. "Ne, tati. To je jen začátek. Pokud najdeme někoho v Třinci, můžeme navázat na další. Kdo ví kam dál. Musíme šířit tu myšlenku. Musíme jim ukázat, že je cesta ven. Vezmu svůj generátor a pojedu tam. Musí vidět, že řešení existuje."

Jeho obavy byly zjevné, ale otec znal svou dceru. Věděl, že když si Jonki něco vezme do hlavy, nic ji nezastaví. A v hloubi duše sdílel její naději. "Dobře, Jonki. Ale nepůjdeš sama. Budeme muset připravit vozidlo. A já půjdu s tebou. To už víš."

Jonki se na něj usmála, úsměvem, který byl plný vděčnosti a nesmírné odhodlanosti. Věděla, že první krok do neznáma bude nejtěžší. Ale nyní měla jasný cíl.